Žáci z páté třídy Jungmannovy základní školy v Berouně si připravili divadlo pro spolužáky a děti z mateřských škol. Hlavní inspirací jim byla zkušenost se zážitkovou pedagogikou při doprovodných programech v našem muzeu. Do hry zasadili i detektivní zápletku. Někteří zaměstnanci muzea se v dětském představení i sami poznali. Záznam představení si můžete pustit zde. 
Na další informace jsme se zeptali třídní učitelky páťáků Mgr. Katky Motyčkové.
Kdo přišel s nápadem organizovat u vás ve škole divadelní představení? Mají už nějakou tradici?
S nápadem na letošní představení jsem přišla já. Jinak téměř každá paní učitelka na naší škole nějaké to představení také někdy secvičila. Většinou se ale odehrají jen pro první a druhé třídy v rámci zpestření výuky. S představením pro budoucí prvňáčky začala tuším paní učitelka Jindra Zemanová s dětmi z druhého stupně. Tehdy se odehrálo jedno představení v rámci dne otevřených dveří. Letos poprvé máme pozvané jednotlivé berounské mateřské školy. Samozřejmě každá školka na jeden den. A kromě představení děti a jejich paní učitelky zhlédnou výuku v prvních třídách, do které jsou předškoláci aktivně zapojeni.
Děti při inscenaci muzejní výuky (reflektivního dialogu) uplatnily i sezení v "kruhu bezpečí" podle artefiletického pojetí.
Kdo všechno se podílí na přípravě a realizaci?
Na přípravě a realizaci se podílím já a všech 24 dětí z mé třídy. Divadelní představení je totiž autorskou prací mých „páťáků“. Na což jsem velmi hrdá. Vymysleli si text, připravili kulisy a sehnali kostýmy. Já měla vliv na průběh nacvičování a působila jako poradce.
Kde berete témata pro vaše hry?
Náměty beru z dětí. Například minulý rok chtěly hrát něco pohádkového, tak si vymyslely prince a princezny a další pohádkové postavy. Představení nazvaly Pekelná smůla.
Letošní téma vycházelo z jejich zkušeností. Často navštěvujeme doprovodné programy v Muzeu Českého krasu v Berouně. A když nám jednoho dne jejich lektor z legrace poslal utržené sluchátko od starého telefonu, byla to pro nás výzva. A děti po dlouhých dohadech napadlo, proč nespojit sluchátko a muzeum… A tak vznikla hra „O ukradeném sluchátku“.
K přiblížení divadelního představení bych použila slov mých dětí:
„Napínavý příběh o sluchátku, rodině duchů a odvážných dětech. Když zloději ukradnou sluchátko z muzea, duchové nemají kde být. Potom přijde skupinka dětí a duchové ve čtyřech z nich najdou naději… V představení se objevují duchové, ulítlí pracovníci muzea, dětští detektivové, třída s paní učitelkou a další postavy.“
Jen bych k tomu dodala, že jsme si přečetli úryvky z knihy Emil a detektivové a podívali se na stejnojmenný film inspirovaný touto knihou od Ericha Kästnera. Snažíme se vytvářet tvůrčí prostředí – říci své názory, poslouchat a hodnotit nápady spolužáků či spolužaček.
Jak dlouho se na vystoupení děti připravovaly?
Letos nacvičujeme zhruba od konce září, takže přes tři měsíce.
S jakým se zatím setkáváte ohlasem? Kolik repríz už jste odehráli?
Zatím byly všechny návštěvy našeho představení spokojené a hodnotily nás kladně. Reprízy jsme odehráli pouhé tři, ale další nás čekají.
Děkujeme za rozhovor. Už nyní jsme zvědaví, co na představení, které si zde mohou návštěvníci přehrát (nahoře), řeknou v diskuzi pod tímto článkem.
|
Vytisknout tiskovou zprávu
Velmi pěkné a jestli to opravdu ta děcka dělala sama, tak klobouk dolů před nimi i před odvahou jejich vedení…. *K*
)
PS: K poznání jsou nejen pracovníci muzea
Milý Patriku, moc děkujeme za natočení a následné filmové zpracování našeho divadelního představení. Všichni si myslíme, že jsi odvedl vynikající práci. A těšíme se na další spolupráci (ať v prostorách muzea, či v naší škole).
S pozdravem
páťáci a paní učitelka
Díky za reakci. Udělala mi radost
. Predstavení bylo parádní, taky o něm všude mluvím. Už se pomalu začínám těšit na prázdninové programy. Mám už nějaké nápady a bude to pecka!
Tak jsem to dokoukala. Byla jsem nedávno v porotě amatérských filmů. Po této zkušenosti se na dětský pokus dívám možná jinýma očima. Ve srovnání s těmi dospěláky měly děti neotřelý nápad, mělo to vtip, děj se vyvíjel odněkud někam a nezapomněly na to, že v pohádce má být dobrý konec. Z muzejních pracovníků jsem nikoho nepoznala, ale logicky odvozuji, že by se mohlo jednat o Davida a o nějakého Patrika. Nemyslím si, že by hlídači v MČK spali, to by jim strach nedovolil – tak to byla asi inspirace odjinud
. Obdiv si zaslouží nejen děti, ale i paní učitelka.